Právní argumentace Dušana Dvořáka k nezbytnosti položit
otázku Evropskému soudu, kdy se Dušan Dvořák domníval, že notifikace musela být nejpozději
v souvislosti s novelizací v roce 2009.
Porušení čl. 36, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 LZPS
Stěžovatel se v této části
ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu z důvodu jeho
rozporu s právem na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LZPS, s právem na
spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS a v důsledku i se zásadou nulla
poena sine lege dle čl. 39 LZPS. K tomuto rozporu došlo na základě
porušení povinností vyplývající pro Nevyšší soud z práva Evropské unie
(dále jen“EU“).
Porušení základního práva
zákonného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud nepoložil Soudnímu
dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) předběžnou otázku dle čl. 267
Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), ačkoli byl k tomu povinen,
jelikož 1) jeho rozhodnutí záviselo na výkladu práva EU, přičemž nebyly splněny
výjimky judikatury Soudního dvora, jež zprošťují vnitrostátní soudy od
povinnosti předběžnou otázku položit a 2) rozhodoval jako soud poslední
instance, tedy slovy čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož rozhodnutí nelze
napadnout opravnými prostředky (srov. nález ÚS 1009/08 ze dne 08.01.2009.ve
věci Pfizer, body 22 a
30).
Skutečnost, že se Nejvyšší soud ve svém
usnesení vypořádal s návrhem stěžovatele na položení předběžné otázky použitím
odůvodnění, jehož nesprávnost stěžovatel v rámci dovolání explicitně
namítal a doložil, je dále příčinou porušení stěžovatelova práva na spravedlivý
proces (srov. nález ÚS 2738/07 ze dne 24.7.2008, stejně jako uvedený nález ve
věci Pfizer, body 27 a
30).
V důsledku tím byla dále
porušena ústavněprávně zaručena zásada nulla poena sine lege dle čl. 39
LZPS, dle které „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.“,
neboť při řádné aplikaci unijního práva nemohly dotčené soudy dospět
k závěru, že je naplněna skutková podstata trestného činu, z jehož
spáchání byl stěžovatel uznán vinný.
A.
Sumarizace
V rámci trestního řízení
stavěl stěžovatel svojí obhajobu zejména na skutečnosti, že z důvodu nesplnění
povinností vyplývající pro ČR z jejího členství v EU, nelze na
základě utvrzené judikatury Soudního dvora na stěžovatele nahlížet, jako na
osobu, která splňuje skutkovou postatu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního
zákoníku a konkrétně tímto ustanovení doslova stanovenou podmínku, že jedná „neoprávněně“[1].
Za oprávněné jednání nenaplňující
skutkovou postatu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku je bezpochyby
třeba považovat povolení k nakládání s návykovými látky vydávané
Ministerstvem zdravotnictví na základě zákona o NL, o jehož vydání stěžovatel
za lékařskými a vědeckými účely opakovaně, však neúspěšně, žádal.
Ovšem jak bude doloženo podrobněji
níže, povolení k zacházení dle § 8 zákona o NL a absolutní zákaz pěstování
odrůd rostliny Cannabis s obsahem více než 0,3% látek dle § 24 zákona o NL
představuje tzv. technický předpis ve smyslu čl. 1 odst. 3,4 a 11 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při
poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů
a předpisů pro služby informační společnosti (dále jen „směrnice
98/34“)[2].
Jak bude rovněž doloženo níže,
tím, že v rámci novelizace zákona o NL po vstupu České republiky do EU
nedošlo k oznámení § 8 a
§ 24 tohoto zákona Evropské komisi v souladu se směrnicí 98/34, stává se
toto ustanovení na základě ustálené judikatury Soudního dvora nevymahatelná[3].
Tím dochází k tomu, že na
stěžovatele nelze nahlížet jako na osobu nakládající s návykovými látkami
neoprávněně ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, na základě
čehož se dotčené soudy a zejména Nejvyšší soud napadnutým usnesením ve vztahu
k stěžovateli dopustily nesprávného hmotně právního posouzení a porušení
výše uvedených základních svobod.
Pozn.: Za
účelem doložení pochybení dotčených soudů a zejména Nejvyššího soudu rozebere
stěžovatel v následujícím dotčenou unijně právní problematiku a jejich
dopad na český právní řád podrobněji. Nutno dodat, že se stěžovatel do
takovýchto podrobností v předchozích fází soudního řízení nepustil.
Nicméně, jak vyplývá z vyjádření stěžovatele v předchozích fází
soudního řízení, uvedl stěžovatel relevantní skutková a unijně práva hlediska
v dostatečné míře, aby dotčené soudy v souladu se zásadou iura novit curia dospěly k nezpochybnitelným a
z hlediska právního ke správným závěrům.
B.
Relevantní
unijní předpisy – jejich cíl, obsah a důsledky jejich nedodržení
Volný pohyb zboží uvnitř EU je
úhelným kamenem evropské integrace[4]. V tomto ohledu stanoví čl. 34 až 36
SFEU a nařízení č. 764/2008[5] zásadu volného pohybu formou vzájemného
uznávání, kterou lze výjimečně omezit z důvodů veřejného zájmu, a to pouze
při dodržení zásady proporcionality.
Dále je třeba v oblasti
volného pohybu zboží zohlednit směrnici 98/34. Tento nástroj se týká dvou
tematických oblastí.
Jednak se směrnice 98/34 vztahuje
na „technické normy“, přičemž technická norma je dle čl. 1 bod 6 směrnice 98/34
definována jako „technická specifikace přijatá uznaným normalizačním orgánem
k opakovanému nebo trvalému použití, jejíž dodržování není závazné …“.
Právní režim těchto nezávazných norem je následně uveden v čl. 2 až 7
směrnice 98/34. Jak bude implicitně doloženo níže, předmětná věc se otázky
norem ovšem evidentně nijak netýká, oproti tomu, co nesprávně uvádí dopis
předsedy vlády ze dne 31. května 2011 č.j. 07066/2011-OSV předložený v dovolání
Nejvyššímu soudu.
Dále se směrnice 98/34 vztahuje na
tzv. technické předpisy – viz zejména její čl. 1 body 3,4 a 11 a dále čl. 8 až 10 směrnice
98/34. Ačkoliv na základě přídavného jména „technický“ by se mohlo zdá, že se
směrnice 98/34 vztahuje jen na skutečně technické aspekty výrobků, jako jsou
rozměry a technické vlastnosti, je rozsah pojmu „technický předpis“ širší,
neboť zjednodušeně řečeno je základním účelem směrnice 98/34 předejít
potencionální překážkám volného pohybu zboží, jež by mohly pramenit
z toho, že členský stát přijme v určitém ohledu národní, tj.
neharmonizovanou úpravu.
Jak zdůrazňuje judikatura, je
cílem směrnice 98/34 „chránit preventivní kontrolou volný pohyb
zboží, který je jedním ze základů Evropské unie, a že tato kontrola je
potřebná, jelikož technické předpisy, na které se tato směrnice vztahuje, mohou
vytvářet překážky obchodu se zbožím mezi členskými státy […][6].
Podle judikatury z čl. 1 bodu 11 směrnice 98/34 vyplývá, že pojem „technický předpis“
zahrnuje tři kategorie, a sice zaprvé „technickou specifikaci“ ve
smyslu čl. 1 bod 3 uvedené směrnice, zadruhé „jiný požadavek“, jak
je definován v čl. 1 bod 4 této směrnice, a zatřetí zákaz výroby,
dovozu, prodeje nebo používání určitého výrobku obsažený v čl. 1 bod 11
téže směrnice[7].
Oproti výše uvedenému, kdy
v rámci posuzování vnitrostátní právní úpravy omezující volný pohyb zboží
může být tato shledávaná v jednotlivých případech jako odůvodněná na
základě hmotně právních aspektů týkající se ochrany legitimního veřejného
zájmu[8], stanovuje preventivní informační
mechanismus směrnice 98/34 členským státům obecnou oznamovací povinnost, která
výjimečně nemusí být dodržovaná v návaznosti na povahu dotčeného
předpisu.
Konkrétně čl. 8 odst. 1 směrnice
stanoví: „[S] výhradou článku 10, členské státy sdělí neprodleně Komisi každý
návrh technického předpisu […]“.
Od této oznamovací povinnosti jsou
členské státy prostřeny v případě „kdy takový předpis pouze přejímá
úplné znění mezinárodní nebo evropské [pozn. stěžovatele: nezávazné] normy a
kdy postačí informace o dotyčné normě“, jak uvádí čl. 8 směrnice 98/34,
nebo v případě, že jde o předpis ve smyslu čl. 10 směrnice 98/34, tj.
zejména v případě, kdy členský stát 1) „plní závazné právní předpisy
Společenství, které vedou k přijetí technických specifikací nebo předpisů
pro služby“[9] nebo 2) „plní závazky vyplývající z
mezinárodních dohod, které vedou k přijetí společných technických specifikací
nebo předpisů pro služby ve Společenství“[10].[11]
Z toho vyplývá, že
v případě národních předpisů, tj. neharmonizovaných předpisů, které se
neomezují jen na čisté přebírání unijních nebo mezinárodních technických
předpisů, je oznamovací povinnosti jasně dána.
Na tom nic nemění skutečnost, že
v případě urgence[12] z důvodu např. ochrany zdraví
(např. přijímání nových předpisů báňskou správou po výbuchu v dole) jsou
členské státy na základě čl. 9 odst. 7 směrnice zproštěny od dodržování lhůt
stanovených čl. 9 odst. 1 až 6 směrnice 98/34, během kterých za normálních
okolností nesmí návrh předpisu přijmout. Oznamovací povinnost dle čl. 8 však
zůstává nedotčena.
Z toho vyplývá, že i
v případě, že na straně jedné nějaký návrh vnitrostátního předpisu
obsahuje jen jedno jediné ustanovení, které je třeba kvalifikovat jako
technický předpis, na straně druhé všechna ostatní ustanovení tohoto návrhu
vnitrostátního předpisu technický předpis nepředstavují, je povinnost předpis
oznámit dle směrnice 98/34 daná. Tato skutečnost implicitně vyplývá
z judikatury Soudního dvora týkající se směrnice 98/34 a zejména z
rozsudku ve věci C-390/99 Canal Satélite Digital, v rámci kterého
Španělsko stanovilo ve transpozičním předpisu v oblasti přijímačů
televizního signálu několik čistě národních požadavků jdoucí nad rámec dotčené
směrnice[13].
Dle čl. 12 směrnice 98/34 a dále
dle § 5 nařízení vlády č. 339/2002[14] musí být skutečnost, že předpis byl
v souladu s procedurou směrnice 98/34 Evropské komisi oznámen,
uvedena.
[Důsledek nedodržení oznamovací
povinnosti dle směrnice 98/34]
S ohledem na důležitost cíle
směrnice 98/34 zabránit překážkám obchodu rozhodl Soudní dvůr po
důkladné úvaze v bodě 54 ve věci C-194/94 CIA Security International,
že neoznámený technický předpis je nevymahatelný. Tato judikatura je
neměněna a v posledních letech měl Soudní dvůr i příležitost ji aplikovat
v případě trestních věcech, jako je věc C‑267/03 Lindberg týkající
trestního stíhání v případě hracích automatů či ve věci C-20/05 Schwibbert
týkající se trestního stíhání za neuvádění označení na kompaktních disků
osvědčující dodržování autorských práv.
C.
Relevantní
české předpisy
·
§ 283 odst. 1 a
odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zní:
„(1) Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze,
nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného
přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo
psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden
rok až pět let nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let nebo propadnutím
majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
[…]
c. ve značném rozsahu, nebo[…]“
· § 1 zákona o NL zní:
„Předmět úpravy
(1) Tento zákon
upravuje v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství
1 zacházení s prekursory a pomocnými
látkami a stanoví pravomoc a působnost správních
orgánů nad
dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a přímo použitelnými předpisy
Evropských společenství 1 , které podle těchto přímo použitelných předpisů Evropských
společenství vykonává členský stát.“
· Poznámka pod čarou č.
1 zákona o NL zní:
„Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února
2004 o prekursorech drog.
Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví
pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.
Nařízení Komise (ES) č. 1277/2005 ze dne 27. července 2005, kterým se
stanoví prováděcí pravidla k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.
273/2004 o prekursorech drog a k nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro
sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.“
·
§ 8 odst. 1 zákona o NL před jeho novelizací zákonem č. 141/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zněl:
„(1) Povolení k zacházení
vydává Ministerstvo zdravotnictví. Na vydání povolení k zacházení není
právní nárok.“
·
§ 8 odst. 1 zákona o NL po jeho novelizací č. 141/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zní:
„(1) Povolení k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví. Povolení k zacházení není
vydáno, pokud osoba nesplní požadavky kladené na žádost podle odstavce 7.“
Lze tak konstatovat, že novelou
zákona č. 141/2009 Sb. došlo v rámci zákon o NL ke zásadní změně
spočívající v přechodu od režimu, který neobsahoval právní nárok na získávání
povolení k zacházení návykovými látky, na režim, který takový právní nárok
obsahuje.
· § 24 zákona o NL nedoznal od jeho zavedení žádných změn a zní:
„Zakazuje se
- pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3
% látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, […]“
D.
Hodnocení
relevantních českých předpisů z hlediska směrnice 98/34
[Konopí jako obchodovatelné zboží,
na které dopadává povinnost notifikace dle směrnice 98/34]
Unijní judikatura uvádí, že „jelikož
je škodlivost omamných látek, včetně omamných látek z konopí, jako je marihuana, obecně uznána, je jejich prodej zakázán ve
všech členských státech, s výjimkou přísně kontrolovaného obchodu, kdy
jsou používány pro lékařské a vědecké účely“[15].
To znamená, že ačkoliv unijní
právo obecně neuznává, že v případě omamným látkám jde o legálně
obchodovatelné výrobky v rámci vnitřního trhu, a tudíž se na ně v zásadě
nevztahuje unijní pravidla volného pohybu, je tomu jinak v případě použití
omamných látek pro lékařské a vědecké účely.
Na základě uvedeného je třeba
konstatovat, že požadavek získat povolení dle § 8 zákona o NL a dále absolutní
zákaz pěstování odrůdy rostliny konopí dle § 24 zákona o NL nerozlišují podle
účelu použití konopí a dopadávají tak zcela zjevně i na (ačkoliv velice úzce
tak nicméně zcela jasně) vymezenou oblast obchodovatelnosti s konopím za
lékařskými a vědeckými účely ve smyslu stanoveném Soudním dvorem.
Dále dle čl. 1 odst. 1 směrnice
98/34 je třeba pod pojmem „výrobek“ chápat každý průmyslově vyrobený výrobek a
každý zemědělský produkt včetně produktů rybolovu. Dle Evropské komise má tato
široká definice umožnit preventivní kontrolu co možná nejširšího okruhu
výrobků, přičemž Komise v této souvislosti odkazuje[16] na obecnou definici stanovenou Soudním
dvorem, dle které je třeba považovat za výrobky ve smyslu čl. 34 SFEU „výrobky,
které je možné ohodnotit penězi a které mohou proto být předmětem obchodních
transakcí“, což v případě konopí za léčebními a vědeckými účely je
jasně dáno.
Na základě uvedeného je zjevné, že
konopí za vědeckými a léčebnými účely je obchodovatelným zbožím, jehož regulace
členským státem podléhá notifikační procedury dle směrnice 98/34 (o čemž svědčí
i četné notifikace ostatních členských států v rámci databáze TRIS – viz
např. polská a rakouská notifikace z roku 2011[17]). Uvedené platí ve všech případech,
pokud nejde o provádění unijních předpisů (směrnice) či určitých mezinárodních
ujednání. Tato možnost bude ovšem vyvrácena v následujícím.
[Hodnocení § 8 a §24 jako technického
předpisu ]
Jak vyplývá z § 1 zákona o NL a
související poznámky pod čarou č. 1 nepředstavuje zákon o NL transpozici
unijních směrnic, nýbrž upravuje „v návaznosti na
přímo použitelné předpisy Evropských společenství 1 zacházení
s prekursory …“.
V této
souvislosti odráží pojem „v návaznosti“ uvedený v § 1 zákona o NL skutečnost,
že tento zákon doplňuje, resp. se řadí vedle přímo použitelné unijní předpisy
(tj. nařízení EU)[18] a nikoliv, že provádí unijní předpisy (směrnice) do
vnitrostátního práva. V případě, že by mělo jít o transpozici unijních
směrnic (quod non), na kterou by se mohla aplikovat odchylka od
oznamovací povinností dle čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34, musel by
zákon o NL obsahovat v souladu s čl. 48 odst. 3 Legislativních
pravidel vlády a čl. 20 odst. 5 Metodických pokynů vlády[19] odkaz na příslušné unijní směrnice.
To
znamená, že ve vztahu k odrůdám rostliny konopí
nevyplývá povolení k zacházení dle § 8 zákona o NL a zákaz pěstování této
odrůdy dle § 24 zákona o NL ze závazného předpisu EU ve smyslu čl. 10 odst. 1
první odrážka směrnice 98/34. Stejně tak nelze říci, že by ČR prostřednictvím §
8 a § 24
zákona NL plnila ve smyslu čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 závazky
vyplývající z mezinárodních dohod, které vedou k přijetí společných technických
specifikací (viz rovněž níže).
V souladu s judikaturou
tak přestavuje § 24 zákona o NL bezpochyby technický předpis ve smyslu čl. 1
bodu 11 směrnice 98/34, neboť zcela zakazuje výrobu[20] odrůdy rostliny konopí.
Pokud jde o požadavek získat
povolení k zacházení dle § 8 zákona o NL, je třeba upozornit, že obecně
judikatura Soudního dvora nepožaduje notifikaci předpisů, jež se netýkají
výrobků, nýbrž výkonu (podnikatelské) činnosti. Jak však Soudní dvůr ve
vztahu k úplnému zákazu provozování hracích automatů ve věci C‑267/03 Lindberg
uvedl, představuje absolutní zákaz výkonu činnosti související s určitým
zbožím nebo jiný požadavek omezují výrobky v rámci výkonu (podnikatelské)
činnosti, jako je požadavek získat povolení za účelem uvádění výrobků na trh [21], technický předpis[22]. Stěžovatel předjímá, že jediný
rozsudek Soudního dvora, který by zdánlivě hovořil v neprospěch
stěžovatele, se týkal používání měřičů alkoholu. Soudní dvůr v této
věci (výjimečně) nepřijal námitku nevymahatelnosti, neboť mezi trestními
předpisy týkající se řízení pod vlivem alkoholu a předpisy, na základě kterých
státní orgány zjišťují obsah alkoholu v krvi, neexistuje kausální vztah,
který by dopadal na obchodovatelnost s nějakým zboží[23]. V předmětné věci však české
trestní předpisy inherentně souvisí se státním omezením (regulací), pokud jde
obchodovatelnost určitého výrobku. Nutno podotknout, že posouzení případu Lemmans
je v rámci posouzení této ústavní stížnost navíc irelevantní, neboť do
takových myšlenkových hlubin se Nejvyšší soud ani nepustil – viz
níže.
Stěžovatel dodává, že unijní
judikatura se dosud explicitně nezabývala s otázkou důkazního
břemena, pokud jde o doložení, zda jde o neharmonizovaný (technický) předpis.
Soudní dvůr se omezuje na to, že v případě namítání nevymahatelnosti
nějakého (údajného) technického předpisu nějakým subjektem, je třeba zkoumat,
zda jde o technický předpis a zda byl v souladu se směrnicí 98/34 oznámen[24]. Z toho ovšem dle názoru
stěžovatele a contrario jasně plyne, že subjekt namítávající
nevymahatelnost (údajného) technického předpisu nenese důkazní břemeno (neboť
jak by taky mohl doložit, že nějaké konkrétní ustanovení s určitostí
nevyplývá z kvanta harmonizovaných předpisů). Z uvedené judikatury
tak naopak plyne, že zjištění skutečnosti, že jde o neharmonizovaný
technický předpis, přísluší dotčenému národnímu soudu. Nehledě na uvedeném se
však stěžovatel domnívá, že v porovnání s paušálními tvrzeními
dotčených soudů, dostatečně doložil, že v případě §§ 8 a 24 zákona o NL jde o
(neharmonizované) technické předpisy, tj. jde o předpisy, jejichž povaha je
taková, že je třeba je dle směrnice 98/34 oznámit. Nutno podotknout, že posouzení
otázky důkazního břemena je v rámci posouzení této ústavní stížnost navíc
irelevantní, neboť do takových myšlenkových hlubin se Nejvyšší soud ani
nepustil – viz níže.
[Otázka provedené notifikace]
V této souvislosti by
stěžovatel mohl odkázat Ústavní soud na veřejnou elektronickou databázi TRIS[25] Evropské komise, jejíž prohledání
doloží, že zákon o návykových látkách neprošel (zejména v souvislosti
s přijetím zákona č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon o návykových
látkách) oznamovací povinností dle směrnice 98/34.
Indicií pro neprovedení notifikace
by mohla dále být skutečnost, že ve smyslu čl. 12 směrnice 98/34 a § 5 nařízení
vlády č. 339/2002 není nikde v rámci zákona o NL zmínka o případné
notifikaci[26].
Skutečnost, že zákon o NL nebyl dle
směrnice 98/34 oznámen však samo dokládá Ministerstvo zdravotnictví ve svém
dopise ze den 18. května 2011 č.j. MZDR 
35213/2011 doložený při dovolání
Nejvyššímu soudu, když uvádí, že „Zákon č. 167/1998 Sb., není technickým
předpisem, aby bylo nutné provádět v rámci jeho přípravy technickou
notifikaci, nehledě na skutečnosti, že zákon č. 167/1998 Sb., byl publikován
dříve než vyšla směrnice 98/34/ES.“
35213/2011 doložený při dovolání
Nejvyššímu soudu, když uvádí, že „Zákon č. 167/1998 Sb., není technickým
předpisem, aby bylo nutné provádět v rámci jeho přípravy technickou
notifikaci, nehledě na skutečnosti, že zákon č. 167/1998 Sb., byl publikován
dříve než vyšla směrnice 98/34/ES.“
[Otázka aplikace směrnici
98/34 na zákon o NL ratio temporis]
Ačkoliv
byl zákon o NL přijat před vstupem ČR do EU, jak uvádí Ministerstvo
zdravotnictví výše, prošel tento zákon po vstupu ČR k EU novelizací.
Konkrétně novelizací zákonem č. 141/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 167/1998
Sb., o návykových látkách, došlo ke změně sporného § 8 zákona o
NL, jak bylo uvedeno výše, a to od režimu, jež nezná nárok na vydání povolení
k nakládání s návykovými látkami, na režim, jež takovýto právní nárok
zná. Tato změna technického předpisu po vstupu členského státu do EU zakládá na
základě judikatury Soudního dvora povinnost notifikaci dle směrnice 98/34
v rámci přípravy dotčené změny zákona provést[27]. Skutečnost, že tím byly zavedeny
mírnější požadavky pro intraunijní obchod s dotčenými výrobky je pro
povinnost návrh technického předpisu oznámit dle směrnice 98/34 irelevantní,
neboť dle Soudního dvora se oznamovací povinnost vztahuje i na změny
technických předpisů, jež zavádějí v porovnání s předchozí právní
úpravou snadnější podmínky pro obchod se zbožím[28].
Jak uvedl
dále stěžovatel zejména v rámci dovolání, změnila uvedena novelizace
(liberalizace) z hlediska unijního prává význam § 24 zákona č. 167/1998
Sb. v tom smyslu, že před uvedenou liberalizací bylo možné jakémukoliv
zacházení s konopím (včetně jeho pěstování) zabránit již na základě nevydání
povolení dle původního § 8 zákona č. 167/1998 Sb., který neobsahoval právní
nárok na získávání povolení k takovému zacházení. Po novele zákonem č.
141/2009 Sb. tak jedinou možností, jak zabránit pěstování konopí státními
orgány se stal § 24 zákona č. 167/1999 Sb. Jinými slovy, z hlediska
obchodu mezi členskými státy tak získal § 24 zákona č. 167/1998 Sb. samostatný
právní význam pro právo EU až po novele zákonem č. 141/2009 Sb.
E.
K porušení
základních práva Nejvyšším soudem
Ve vztahu k napadnutému
usnesení Nejvyššího soudu lze na základě výše uvedeného z hlediska
ústavněprávního konstatovat:
Ačkoliv stěžovatel namítal u
dotčených soudů a zejména u Nejvyššího soudu nevymahatelnost dotčených
ustanovení zákona o NL (jeho § 8
a §24) a s tím i conditio sine qua non
neaplikovatelnost § 283 trestného zákoníku z důvodu neoznámení zákona o NL
při jeho novelizaci (zákonem č. 141/2009 Sb.) dle směrnice 98/34, nepoložil
žádný se soudů Soudnímu dvoru předběžnou otázku dle čl. 267 SFEU.
Zejména Nejvyšší soud, kterému dle
čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky, přísluší povinnost předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit, tak
neučinil. Přitom nebyla Nejvyšším soudem uvedena žádná výjimka (acte clair,
acte éclairé[29]), která by jej ve smyslu judikatury
Soudního dvora z povinnosti předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit,
zprostila[30].
Argumenty uvedené v napadnutého
usnesení[31], kterými se Nejvyšší soud vypořádal
s otázkou nevymahatelnosti dotčených ustanovení zákona o NL, se pouze
omezily na konstatování, že zákon o NL vychází z mezinárodních ujednání a
unijních předpisů. Přitom dle judikatury Soudního dvora musí mezi
unijním (transpozičním) ustanovením a provádějícím vnitrostátním zákonem
existovat přímý vztah[32], tj. v zásadě se musí
vnitrostátní ustanovení omezit na reprodukci obsahu stanoveného unijním
předpisem. Jinými slovy, výjimky z oznamovací povinnosti v případě
transpozice unijní legislativy na základě čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice
98/34 se mohou uplatnit pouze v případě, že konkrétní vnitrostátní požadavek
je přímo stanovený unijním předpisem, tj. přímo vyplývá z transpoziční
povinnosti. Stejné úvahy musí platit i pro výjimku ve vztahu
k mezinárodním ujednávaní stanovenou čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice
98/34.
Jak ve vztahu k unijnímu
právu (čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34), tak ve vztahu
k mezinárodním dohodám (čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34), však
Nevyšší soud neuvedl konkrétní unijní či mezinárodně právní ustanovení,
které by přímo stanovilo povinnosti obsažené ve §§ 8 a 24 zákona o NL.
Stěžovatel dodává, že takto ani
učinit nemohl z jednoduchého důvodu, že takové unijní či mezinárodněprávní
ustanovení neexistuje. Pokud jde o § 24 zákona o NL stěžovatel dokládal odpověď
Ministerstva zdravotnictví dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, která uvádí „Zákonodárce vycházel z dikce čl. 22 Jednotné
Úmluvy o omamných látkách z roku 1961, jehož odst. 1 stanoví, cituji..."jestliže
je v zemi nebo na území některé Strany situace taková, že zákaz pěstování
opiového máku, keře koka nebo rostliny konopí je, podle jejího názoru,
nejvhodnějším opatřením pro ochranu veřejného zdraví a prospěch a pro zabránění
tomu, aby omamné látky byly používány k nedovolenému obchodu, příslušná Strana
zakáže jejich pěstování,,,,". Tuto skutečnost však nelze chápat
tak, že by ČR tím plnila ve smyslu čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34
mezinárodně právní závazky, které vedou ke společným technických
specifikací, neboť tím čl. 22 Úmluvy zavádí možnost a nikoliv povinnost vedoucí
ke společným technickým specifikacím, jež budou povinné pro všechny Smluvní
strany.
Navíc jak
již uvedeno, jsou nařízení EU, na které odkazuje poznámka pod čarou č. 1 v § 1
zákona o NL, resp. které uvádí Nejvyšší soud[33], nezpůsobilé sloužit jako transpoziční
předpis z důvodu přímé aplikovatelnosti nařízení EU a zákazu jejich
provádění do vnitrostátního práva[34]. Navíc dle uvedené poznámky pod čarou
jde o unijní nařízení týkající se prekursorů drog, mezi které konopí nepatří.
Z logiky věci tato nařízení neobsahují (ani nemohou obsahovat) ustanovení,
která by přímo vedla k přijetí § 8 a 24 zákona č. 167/1998 Sb., čímž by na
základě čl. 10 odst. 1 odrážka první směrnice 98/34/ES byla dána výjimka, pokud
jde o povinnost dotčené vnitrostátní předpisy oznámit. Odkaz na modelovou
legislativu OSN Nejvyšším soudem je zároveň nezpůsobilý, neboť nejde o závazný
(mezinárodní) akt, jež stanoví povinnost sporná ustanovení zákona o NL
přijmout, a který by v souladu s čl. 10 odst. 1 druhá odrážka
směrnice 98/34 zprostil členský stát od notifikační procedury. Dále Nevyšší
soud neuvedl, jaké ustanovení jim dále citovaných mezinárodních ujednání přímo
požaduje zavedení §§ 8 a
24 zákona o NL. Logika Nejvyššího soudu, který ve svém odůvodnění vycházel
z odůvodnění Krajského soudu v Brně, nemůže ve světle výše uvedené
judikatury Soudního dvora obstát.
Pokud tedy
bylo záměrem odůvodnění Nevyššího soud říci, že námitka nevymahatelnosti
uvedena stěžovatelem je neopodstatněna z důvodu, že zákon o NL čerpá
z výjimek stanovených čl. 10 směrnice, učinil tak ve smyslu výše uvedené
judikatury Soudního dvora nedostatečně a chybně. Stejně taj jeho celkový závěr,
že zákonem o NL ČR „splnila všechny požadavky kladené na právní úpravu
týkající se drog a naše vnitrostátní předpisy plně z uvedené evropské
legislativy navazují a jsou s ni v souladu“ z hlediska
směrnice 98/34 a judikatury Soudního dvora neobstojí.
Stěžovatel
zdůrazňuje, že stejně jak není pravomocí vnitrostátních soudů vykládat sporné
otázky práva EU, neboť to přísluší pouze Soudnímu dvoru, nepřísluší ani
stěžovateli tato pravomoc. Nicméně výše uvedené dokládá, že v předmětné
věci existují víc než důvodné obavy nedodržení práva EU jednak Vládou ČR
(neoznámením zákona o NL dle směrnice 98/34 při novelizaci tohoto zákona po vstupu
do EU) a jednak Nejvyšším soudem tím, že na základě nedostatečného a chybného
odůvodnění odmítl položit předběžnou otázku, jak mu ukládá čl. 267 odst. 3 SFEU.
Ať dovolí
Ústavní soud stěžovateli ještě závěrečnou poznámku. Stěžovatel si je vědom
možných veřejných (společenských a případně i politických) důsledků
nevymahatelnosti §§ 8 a
24 zákona o NL. Nicméně by chtěl zdůraznit, že s ohledem na výše uvedené
pádné (dle názoru stěžovatele nevyvratitelné) právní důvody a svévolné
ignorování těchto právní důvodů dotčenými soudy by v opačném případě byla
všechna ujištění o dodržování zásad právního státu dodržující ústavně a unijně
zaručená práva pouhou neúčinnou deklarací.
Tím, že nepoložil předběžnou
otázku Soudnímu dvoru, ačkoliv rozhodoval ve smyslu kogentní normy čl. 267
odst. 3 SFEU, jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky,
a jeho rozhodnutí záviselo na výkladu unijního práva, Nejvyšší soud porušil
ústavně zaručené základní právo stěžovatele na zákonného soudce garantované čl.
38 odst. 1 Listiny.
Veškerý jiný výklad by zcela
popřel účel (effet util) čl. 267 odst. 3 SFEU a byl by z hlediska
unijního práva nepřijatelný – viz zejména bod 33 rozsudku Soudního dvora ve
věci C-224/01 Köbler týkající se náhrady škody v případě porušení
práva EU v důsledku rozhodnutí soudu členského státu, jehož rozhodnutí
nelze napadnout opravnými prostředky.
Tím, že se Nejvyšší soud chybně
vypořádal s námitkou nevymahatelnosti odkazem na chybnou skutečnost, že
zákon o návykových látkách provádí ustanovení unijních a mezinárodních
předpisů, která zprošťuje od oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34, porušil
ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36
LZPS.
Tím Nevyšší soud v rozporu se
ústavněprávně zaručenou zásadou nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS
aplikoval na stěžovatele zákon, jež je třeba z hlediska unijního práva
považovat za nevymahatelný vůči stěžovateli.
[1] Stejně jako toto
zdůraznění jsou následující zdůraznění uvedena v citacích doplněna
autorem.
[2]
Předchůdkyně této směrnice byla Směrnice Rady 83/189/EHS. Tuto skutečnost
stěžovatel uvádí s ohledem na odkazy dřívější judikatury Soudního dvora na
tuto směrnici.
[3]
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA
Security International, bod 54; rozsudek Soudního dvora ve věci
C-20/05 Schwibbert, bod 45.
[4] Viz
stránky Ministerstva průmyslu a obchodu ČR http://www.mpo.cz/dokument3363.html
[5]
Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 764/2008 ze dne 9. července 2008,
kterým se stanoví postupy týkající se uplatňování některých vnitrostátních
technických pravidel u výrobků uvedených v souladu s právními předpisy na trh v
jiném členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí č. 3052/95/ES - http://www.mpo.cz/dokument48561.html
[6]
Rozsudek Soudního dvora C‑361/10
Intercommunale Intermosane, bod 10.
[7]
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod
11.
[8] Rozsudek Soudního
dvora 120/78 nazvaný Cassis de Dijon.
[9] Čl. 10 odst. 1 první
odrážka směrnice 98/34.
[10] Čl. 10 odst. 1
druhá odrážka směrnice 98/34.
[11] Čl. 10 směrnice
98/34 uvádí ještě další výjimky z oznamovací povinnosti, jako je např.
provedení rozsudku Soudního dvora. Tyto výjimky jsou však pro danou věc zjevně
irelevantní.
[12] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA
Security International, bod 53.
[13]
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-390/99 Canal
Satélite Digital, zejména bod 27
a 50.
[14]
Nařízení vlády č. 339/2002 Sb., ze dne 3. července 2002, o postupech při
poskytování informací v oblasti technických předpisů,
technických dokumentů a technických norem.
[15] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C‑137/09 Josemans,
bod 36 a
zde uvedená judikatura. Důraz v citaci autorem dodán.
[16]
Viz st. 16 dokumentu vydaný Evropskou komisí nazvaný: Průvodce
metodikou poskytování informací v oblasti technických norem a předpisů a
pravidel pro služby informační společnosti -
http://ec.europa.eu/enterprise/tris/info_brochure/index_en.htm
[17]
http://ec.europa.eu/enterprise/tris/pisa/app/search/index.cfm?fuseaction=pisa_search_results&iStart=11&iYear=2011&sProdType=C00P&LANG=DE&STYPE=STRUCTURED&iBack=2
[18] Viz čl. 48
odst. 2 Legislativních pravidel vlády.
[19] Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii
[20] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10
Intercommunale Intermosane, bod 11.
[21] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-390/99 Canal
Satélite Digital, zejména bod 47.
[22] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C‑267/03 Lindberg,
body 84 a
85.
[23]
Rozsudek Soudního dvora ve věci ve věci C-226/97 Lemmens, body 34 až 36.
[24] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, body 16 až 18 ve spojení s
bodem 33.
[25]
http://ec.europa.eu/enterprise/tris
[26] Viz rovněž čl.
48 odst. 7 Legislativních pravidel vlády, jež stanoví povinnost uvést
skutečnost, že návrh předpisu byl oznámen v souladu se směrnicí 98/34,
v úvodním ustanovení předpisu.
[27] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
body 39 až 41.
[28] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-273/94 Evropská komise proti Nizozemskému království, body 13 až 15.
[29] Naopak stav
unijní judikatury hovoří v prospěch stěžovatele v tom smyslu, že ČR
měla zákon o NL oznámit v rámci novelizace zákonem č. 141/2009 Sb., načež
jsou §§ 8 a
24 ve vztahu k žadateli nevymahatelné.
[30] Rozsudek
Soudního dvora ve věci 283/81 CILFIT.
[31] Viz dotčené
usnesení Nevyššího soudu od polovičky strany 10 do polovičky strany 11.
[32]
Rozsudek Soudního dvora ve věci C-289/94 Komise
ES proti Itálii, body 36, 43
a 44, viz taky podrobný postup Soudního dvora ve
spojených věcech C-425/97 až C-427/97 Albers,
body 19 až 24.
[33] Nevyšší soud
odkazuje pouze na jednu směrnici. Jde o směrnici 109/92, která ovšem zavádí
systém sledování určitých látek často používaných k nedovolené výrobě omamných
a psychotropních. Tato směrnice tak z logiky věci neupravuje obsah §§ 8 a 24 zákona o NL.
[34] Rozsudek
Soudního dvora ve věci 34/73 Variola.
